Tajemství planety Baldur - Kapitola 3

Hluboko ve vesmíru, ve vzdálené galaxii, mnoho světelných let daleko od planety Země se nachází planeta Baldur. Posádka složená z androidů na planetě Baldur těžila minerály a důležité suroviny na kterých planeta Země je existenčně závislá, po čase se však přestala ozývat. Těžba i signál sond utichl. Ze Země byla vyslána nová posádka, která má pokračovat v tom co započala posádka lodi AX Solaris. Úkol je jednoduchý zjistit co se stalo a uvést do provozu těžební systém na Balduru.

Tajemství planety Baldur - Kapitola třetí - Džungle

Hangár lodi se otevřel, a my měli před sebou, zcela nový svět. Cítila jsem se, jako kdybychom byli novorozenci, a Athena byla naše matka. Byli jsme novorozenci, co spatřili prvně, svůj nový svět k žití. Lidé na Zemi, věděli o velkolepém, záchranném plánu Geo Paladine, vnímali to nejostřeji, jak mohli. To oni se snažili, den za dnem, přežít na nemocné, pusté planetě. O planetě Baldur věděli, že jim zprostředkovává nutné suroviny, které na Zemi chyběli. Věděli, že Baldur, je zdrojem velkého bohatství, upínali se na společnost Geo Paladine. O tom, že na tuto planetu, byla vyslána druhá posádka, o tom, že první posádka androidů se přestala ozývat, o tom, že se zastavila těžba, to nevědí. Žijí v naději. Doufají a sní. Myslí si, že to nejhorší, mají za sebou, a že těžba jim přinese nové začátky. Někteří doufají, že se co nejdříve zahájí teraformační projekt. I já doufám. 

Vyjeli jsme našimi obrněnými transporty, které byli určeny pouze pro speciální výpravu, jako je tato. Naše vesmírné vozítka připomínali obrněné tanky. Byla to velká obrněná, terénní auta. Nasedli jsme z posádkou do dvou expedičních vozidel, a vyrazili jsme na cestu. Cíl byl jednoduchý. Dostat se na základnu Solarisu a zjistit co se stalo. V prvním voze, nás jelo pět, a ve druhém sedm. V prvním vozidle jsem byla já, mladší důstojník Henrik, hlavní technik, a my, dva kolegové z programu teraformačního výzkumu. Ve druhém vozidle, byl kapitán Bannam, poručík Moriss a záchranný, vojenský tým. 

 

Auta se s námi rozjeli. Před námi se tyčila rozlehlá hornatá krajina, v dáli jsme mohli vidět překrásnou a bohatou zeleň džungle. Teoreticky z map, které nám vygenerovali sondy posádky Solaris jsem to znala, ale toto byla velká planeta, mnohem větší než ta naše domovina. Na Balduru jsme měli zmapováno jen velmi málo. Zeleň za pohořím se nám zdála z našeho pohledu velmi daleko, ale jednalo se jen o pár kilometrů .V autě to s námi cukalo, když jsme přejížděli po skalnatém povrchu. Viděla jsem jak se za námi zvedá mohutný prach od kol. Snažila jsem se zapamatovat tu cestu, vzdalovali jsme se od naší lodi a a já si říkala "Pane Bože, kde to jsme, je tohle vůbec možné .....", byla jsem nadšená, zároveň jsem měla z neznámého strach. 

Na Athéně zůstal zbytek posádky. UI Adam zadával souřadnice a Alli nás měl monitorovat. Byl tu s námi, i když byl na lodi. Všechno viděl, i slyšel. Takže věřím, že pokud se díval pozorně, vidí můj strach. Když jsem se podívala na mladého Henrika viděla jsem zvláštní dětské nadšení, touhu po objevování. Nebyl jako ty ostatní mariňáci, bylo vidět, že je chytrý a zvídaví. 

Netrvalo dlouho a auto se s námi zastavilo, a my už museli z posádkou, po svém. Zapnuli jsme si všichni navigaci, na předloktí skafandru se nám rozsvítil displej navigace. 

„Jsme tady, děcka, čeká nás cesta na hlavní, těžební stanici AX Solaris. Musíme se prodrat, touhle džunglí a dojít k cíli. Chci abyste měli oči na šťopkách. Prostě dávejte pozor. Nechci tady nikoho nechat. Nechci mít žádné, špatné hlášení, chci dovést všechnu posádku v pořádku na Athenu."kázal kapitán. 

„ Jak dlouho to máme na základnu, Solarisu, Horwitzová?"

Vzala jsem si do své ruky sonar s údaji, podle kompasu bychom měli být u základny Solarisu tak za pětačtyřicet minut, .... „Budeme tam tak za čtyřicet minut, ale musíme pohnout, počasí se tady dost rychle mění. Počasí tu bývá velmi nevypočítatelné, a to hlavně v pozdních hodinách. V noci nás může zastihnout bouře, a to by opravdu nebylo dobré. Máme na to tak maximálně hodinu, a abychom se stihli vrátit ještě dnes na Athénu." snažila jsem se týmu, vysvětlit své údaje a poznatky, ale myslím, že stejně všechno zjistíme, až při samotném hledání Solarisu.

„Ok, tak jste slyšeli, času moc nemáme!" řekl rázně kapitán v pár slovech. Kapitán Bannam hlupák rozhodně nebyl, vnímal svou odpovědnost za nás, za posádku i za Athénu. Vnímal zodpovědně nebezpečí a řídil se tím. 

Příroda kolem nás připomínala, obrovskou džungli deštného, amazonského pralesa. Začali jsme se prodírat zeleným světem. Hlavou se mi začala mihotat vzpomínka, na to, když jsem byla malé dítě. Ráda jsem četla ty dobrodružné knihy, kdy tým expedice hledá drahocenný diamant. Z mé vzpomínky mě probudil zvláštní pocit. Cítila jsem zvláštní, divné chvění a periférně jsem viděla, jak se nad námi začali hýbat, listy stromů. Moriss se oklepal a ohlédl.

 

„Slyšíte to, co to kurva je....?" všichni se otočili nad sebe.

Nad námi proletělo něco, co připomínalo Mantu obrovskou.

„ Co to je? To snad je rejnok? dodal správně kapitán Bannan

„Ano je to druh rejnoka, přesně Manta obrovská" dodala jsem přesný název tohoto stvoření, které z nějakého neznámého důvodu se prohánělo místo v oceánu nám nad hlavami. Baldurské Manty obrovské byli něco mezi ptákem a rybou, pluli v hejnech v oblacích. Hejno rejnoků, se nám plavilo nad hlavami, v šesti, možná v sedmi kusech. Jak pluli oblohou, tak se až zatemnila obloha. Byli tak moc obrovský. Normální Manta, měla rozpětí ploutví kolem pěti metrů, ale tyhle mohli mít možná dvanáct.

„Jak je tohle možné, nemají být ty bestie ve vodě?" ozvalo se zezadu od mariňáka.

„Jo, to by měli" ... Rozrušeně jsme šli dál džunglí, do strmého kopce. 

Co mě zaráželo bylo, že tu bylo všechno neskutečně velké. Na listu, jsem zahlédla něco, co připomínalo housenku. Jenže tahle, byla veliká, a opravdu tlustá. Raději jsem to nechala být a prodírala jsem se cestou za mariňáky. Měla jsem k hmyzu odpor, ale přirozený respekt. Možná až moc velký. Vždy jsem se hmyzu bála. Hmyz, ale byl něco, co při mém výzkumu, života ve vesmíru, mě nejvíce fascinovalo. Hmyz dokázal přežít skoro všechno, odolný k počasí, prostředí. Na Marsu se při výzkumu našlo mnoho písečných červů. Od hmyzu se můžeme toho hodně naučit. My lidé se jich, ale štítíme. Malý mravenec pro nás, představoval obrovské nebezpečí. Okamžitě jsme nakoupili tunu deratizačních sprejů a pastí. Zabíjeli jsme je po stovkách. 

„Slyšíte mě, haló, ....! ozývalo se mi z portu v helmě, kterou jsme měli v obleku.
„Ano, slyšíme tě Ali, ..." byla jsem ráda, že ho slyším
„Nino, slyšíme se. Adam skenuje terén, vidím digitální mapu přes hologram. Podle generovaných údajů, tam máte na 99,9 procent kyslík shodný z atmosférou planety Země. Zřejmě jste, už dosáhli na místo, kde jsou zásobníky atmosféry"
„Můžeme si sundat helmy skafandru?" dotázal se Moriss Aliho
„Nic se sundávat nebude! Nikde nevidím atmosferické tyče" okamžitě jsem upozornila skupinu. 

Marně. Moriss si nedočkavě vypnul zámek helmy, a sklo měl, už sklopené.
„Morissi, né!!" zařvala jsem
„Dýchám, dýchám Horwitzová, klid" uklidňoval mě, nadechl se zhluboka. Vypadalo to, že Ali měl pravdu. Oddychla jsem si. Moriss byl kretén, ale nestála jsem o to, aby se mu něco stalo. 

„Ali neuvěříš, co jsme viděli, ..... " chtěla jsem mu vyprávět o obrovských rejnocích, ale slyšela jsem z dálky praskání a šustění listí.

„Pšššš něco slyším, kapitáne Bannane, ...!
„Já nic neslyším, jdeme dál Horwitzová nebudu se se svou jednotkou mariňáků zastavovat u každého šustnutí a lupnutí větve!. Nemáme tolik času a já tu v bouři plné kamenů z oblak nechci zůstat!" začal se ohrazovat Moriss a asi měl pravdu.

Přidala jsem do kroku za skupinou a šli jsme dál. Ta džungle kolem, byla zvláštní rostliny, stromy, i půda. Bylo to krásné, zajímavé a zároveň neskutečně děsivé. Bylo to jako procházet se v nějakém snu. Ve velmi pošahaném snu. Snažila jsem se zapamatovat všechny detaily, abych vše mohla zapsat do svého deníku. Třeba o této misi, vyjde jednou nějaká kniha. Pokud lidé přežijí. 

„Co je to?" ukázal jeden z vojáků přede mnou.
Otočila jsem se na co ukazuje

Na palmových listech byl zvláštní sliz, průsvitná mazlavá hmota, rosolovitého původu. Podívala jsem se blíž, aby kamera zabudovaná vmé helmě mohla utvořit záznam co nejlépe viditelný. Dívala jsem se na tu hmotu, měla jsme pocit, že se trochu hýbe. Mariňák se na mě podíval, bylo vidět, že to vidí také. Šťouchl do hmoty svojí rukavicí.

„Néé, nechte to být, nevíme co to je!" varovala jsem ho. Posádka mariňáků, mi přišla jak děti, neposlouchali, dělali si, co chtěli. 

Ten sliz připomínal zárodky života ryb, možná žabí vajíčka. Otevřela jsem si svůj expediční kufřík a vzala jsem si trochu vzorku do zkumavky. Opatrně jsem odebrala hmotu, abych nic neporušila, musela jsem si pospíšit. Nerada bych tu v džungli zůstala trčet.

Začínal se silně vzdouvat vítr a já měla neblahý pocit, že bychom měli přidat do kroku. Celou dobu jsem měla zvláštní pocit, že nás něco pozoruje. Takový divný pocit v podbříšku, a cítila jsem brnění nahoře na krku. 

„Viděl si tu kytku, vypadala jako tvoje matka" zavtipkoval jeden voják. Ohlédla jsem se kolem a viděla jsem prapodivnou květinu s obrovským květem připomínající rozzlobenou rybu se zuby.

Když se v této džungli nacházeli tyto prazvláštní tvorové, co teprve naskýtá za překvapení zbytek celé planety. 

Autorem povídek je Darina Auryn Jakubičková. 

(Obrázky jsou ilustračního charakteru, vytvořila jsem si je přímo pro tento příběh, tuto povídku, v generátoru programu ImageImage Creator v prohlížeči Bing. Obrázky na moje zadání vytořila umělá inteligence DALL - E. Tento program si může vyzkoušet, každý z vás zdarma na stránkách Bing Image Creator)