Sandonoriko Offical: Tajemství planety Baldur

Hluboko ve vesmíru, ve vzdálené galaxii, mnoho světelných let daleko od planety Země se nachází planeta Baldur. Posádka složená z androidů na planetě Baldur těžila minerály a důležité suroviny na kterých planeta Země je existenčně závislá, po čase se však přestala ozývat. Těžba i signál sond utichl. Ze Země byla vyslána nová posádka, která má pokračovat v tom co započala posádka lodi AX Solaris. Úkol je jednoduchý zjistit co se stalo a uvést do provozu těžební systém na Balduru.

Tajemství planety Baldur - Kapitola 1 - Pud sebezáchovy

"Adam" před pár minutami probudil posádku lodi Athena X79 a uvedl loď do stavu přeletu. Adam byl AI, holografický software společnosti Geo Paladine, který v době hibernace posádky fungoval jako automatický správce. Staral se o celkový chod celé lodi. Měl na starost spánkové kapsle v kryokomorách, kapitánský můstek, spodní patra lodi, technické místnosti. Řídil zabezpečení celé lodi, systémy regulace tepla, pohonné systémy, stabilizátory. Kdyby se cokoliv stalo dokázal by sám řídit i navigovat loď.

Mám pocit, že jsem spala snad milion let, ale ve skutečnosti to bylo jen pět. Sedím tu teď v hlavní místnosti. Je tu zima. Mě je zima. Tělo mám celé ztuhlé, takové jakoby pomačkané. Celá se cítím pomačkaná. Musíme se najíst, všichni jsme dost vyhládlí a zmatení z té dlouhé spánkové hibernace. Jenže já mám ještě žaludek na vodě. Probudit se po pět let trvajícím spánku, není ani trochu příjemné. Cítíte se více mrtvými, než živými. Všichni, co jsme tu byli, jsme tak dlouhý spánek přežili. A to je dobře. V minulosti byly totiž případy, kdy cesty do vzdáleného kosmu, dobře nedopadly. Lidé se z kryospánku neprobudili. Na jedné z prvních cest na Saturn se jednomu členu vesmírné posádky neotevřela po probuzení kryokapsle, on se tak probudil a zároveň zemřel, mnoho desítek světelných let od svého domova.

Když jsem vylézala ze spánkové kapsle, matně jsem nás napočítala deset. Ale bude nás tu tak dvacet. Možná i pětadvacet. Athena je obrovská loď. Má tři patra, plus nákladové doky. Nejvrchnější patro je řídící jednotka celé lodi, dohromady s kapitánským můstkem. Druhé patro, patří převážně posádce lodi, hibernační kryokomory se spánkovými kapslemi, denní místnost pro posádku s kuchyňkou, dokonce i kulečníkovým stolem, stolním tenisem a je tu i arkádový, herní automat. Pak tu jsou kajuty, které ač na své mini ozměry, jsou vcelku pohodlné. Za kajutami se nachází sekce zdravotní pohotovosti, je tu i operační sál, a samostatná karatnéna. Operační sál disponuje s velmi moderní technikou. Bylo by možné tu klidně vyoperovat nádor na mozku. Byli tu pak samostatné sekce laboratoří a teraformační dok. Spodní část lodi slouží jako sklad. V suterénu Atheny byli velké nákladové doky, garáž s vozidly a lunárními rovery.

Zasedla jsem k velkému kovovému stolu v hlavní denní místnosti pro posádku, přitáhla jsem si plastový tác s jídlem, které jsem si nabrala v kuchyňce. Každý člen posádky tam měl přichystaný sáček s jídlem. Tyhle potravinové sáčky nebyli špatné, mnoho příchutí. Rýže na kari, lasagne, pečená ryba na másle, nechyběli ani vánoční příchutě. Problém byl jen ten, že po čase všechny tyto dobroty, včetně pitné vody, tady ve vesmíru dostali zvláštní pachuť.

Všichni tu teď sedí a jedí. S námi tu je i posádka syntetická - správně umělý organismus. Na palubě Athény máme androidi. Jsou dokonalou replikou člověka a to naprosto ve všech směrech. Jsou dokonalou kopií lidského organismu. Společnost své androidi kvůli možné segregaci, už viditelně neoznačuje. Já tak ani nevím, kdo vedle mě teď sedí, jestli člověk, nebo android. A já si říkám jestli je to vůbec důležité vědět, kdo je kdo. Člověk nebo android. Všichni jsme tu měli svůj úkol a to nás spojovalo dohromady. Stejně tu jsme všichni na jedné palubě a to doslova. Navíc tu nejsem od toho, abych se s někým kamarádila, nedělala jsem to ani na Zemi.

Já se jmenuji Nina Horwitzová, jsem bioložka, mám na starost studii biosféry planet, zkoumám biotické, hydrologické, geologické a pozemské systémy. Zkoumání terénu planet a exoplanet, je moje práce, né navazování přátelství, která stejně nemají šanci vydržet. Udržet fungující vztahy, milenecké, nebo přátelské je těžké. Je to těžké na planetě Zemi a vsadila bych se, že jiné to nebude ani mimo sluneční soustavu. Vztahy totiž potřebovaly kompromis a to je něco, co já jsem nikdy neuměla.

Planeta Zem je v ohrožení, je to už několik let, co na Zemi docházeli všechny zdroje surovin. Nestalo se to hned, ale vláda lidem lhala, tak jako ve všem. Lhala jim několik desítek let. A ujišťovala lidi, že všechno je v pořádku. Od té doby, co si člověk podmanil svět, začal ho násilně drancovat. Země dávala vděčně a naivně své bohatství, byla přitom po desítky tisíc let jen znásilňována tyranem, říkající si člověk. Poslední zisky, suroviny a minerály si uloupili ty nejbohatší lidé pro sebe, ti ostatní umírali. Docházelo všechno, docházela voda, rostliny, nic nekvetlo, nerostlo. Půda byla příliš suchá, a později i nemocná. Docházelo jídlo. Umírali zvířata, umírali lidé. Nebylo to hned. Vše se dělo pomalu. Pomalu, ale nekompromisně planeta Zem umírala. Přestala dávat své dary. Lidská populace se rázem scvrkla na malý zbytek přeživších. Všechno jsme na planetě Zemi po miliony let využívali, nikdy jsme přírodě nedali nic na zpět. Hrozba byla nezastavitelná. Muselo se to stát. My lidi jsme jak kobylky, nenažraná sarančata, co všechno kolem sežerou a zničí.

Záchranné akce se ujala těžařská společnost GeoPaladin, která hledala nové zdroje surovin a příjmů, mimo sluneční soustavu. Po několika desítkách let, kdy už Zem byla skoro mrtvá, se našlo nové místo pro těžbu životně důležitých surovin. Hluboko ve vesmíru se našla nová planeta, pojmenovaná Baldur. Hojná, bohatá na živiny, minerály, vykazovala velmi bohatý biotop. Společnost na planetu vyslala první posádku AX Solaris sestavenou pouze z androidů, aby mohli udělat stanice pro těžbu surovin a výzkum terénu. AX Solaris ve svém konání byla velmi úspěšná. Těžba začala prakticky okamžitě a na planetu Zemi se dostávali zpět suroviny, který náš domov tolik potřeboval.

Vše fungovalo skvěle. Lidé měli nový zdroj, odkud mohli čerpat suroviny. Jenže přišla komplikace, už několik měsíců nepřicházela na Zem žádná zpráva, žádná surovina, vše se zastavilo. Plán ke kterému se všichni s nadějí upínali, se zdál najednou neúspěšný. Geo Paladin vyslala druhý tým. A tím jsme teď my. Musíme zjistit, co se stalo, proč se těžba zastavila a proč se nikdo z posádky androidů neohlašuje.

„To jídlo smrdí jako technický benzín." pronesl jeden muž, pusa se mu zakřivila a podíval se na všechny kolem a chtěl tak ujištění o tom, že se nemýlí. A nemýlil. Vzal mi tu myšlenku přímo z úst.

„Koukám, že ti to taky moc nešmakuje?"

Podívala jsem se za hlasem a za mnou stál útlý mladíček v brýlích.

„Jedla jsem už lepší jídlo. Smrdí to, jako kdyby to byl technický olej" odšoupla jsem tác s rosolovitým pudingem a rýží.
„Já jsem Henrik, jsem mariňák, mladší důstojník, a co ty? "
Tenhle mlíčňák a důstojník? řekla jsem si pro sebe a uvolnila jsem mu místo na lavici u stolu.

Henrik si okamžitě přisedl i s tácem jídla a začal to do sebe všechno v rychlosti soukat. Díval se hladově i na mojí porci, a čekal na mou odpověď.

„Jsem doktorka,"

„Aha, až mě bude bolet srdíčko, vyléčíš mně?"
„Henriku, jsem biogeolog, já zkoumám kameny, rostliny, vodu. Mapuji terén,"

Henrik se zasmál hlasitě, až mu to nechutné jídlo padalo koutky úst ven. Nechápala jsem, co mu na mé odpovědi přišlo vtipné. Moje odpověď však zaujala i přísedícího muže kousek od nás.

„Proč s náma, kurva posílaj zasraný vědce, tohle je záchranná mise, né výzkumná mise" ozvalo se kousek od nás. U stolu stál vysoký, svalnatý snědý muž. Vypadal dost naštvaně.
„Jak záchranná?" nedalo mi to, musela jsem se zeptat

„Těžba surovin se z Baluduru zastavila, z centrály se nikdo na Zem neozval, už několik měsíců. Sondy jsou bez reakce, tak co myslíš, holčičko?!"
„Neřekla bych, že jsme záchranná mise, spíše průzkumná. Musíme prozkoumat, co se na Balduru stalo a znova zprovoznit těžbu surovin a ...." nesnáším, když mi někdo říká holčičko, věk malé dívky mám už dávno, dávno za sebou a tohle oslovení nesnáším.
„Průzkumná, no ty vole. Víš co, ty se hrabej v písku nebo, co to vlastně děláš, a drž se mi z cesty, holko!" povyhrožoval a odešel naštvaně z jídelny. Mezi tím stačil při odchodu vzteky na mě ukázat prsteníček.
„To je poručík Moriss " řekl Henrik hrdě. Bylo vidět, že tohoto muže obdivuje.
„Kolik mariňáků tu je? " To mě fakt zajímalo, zatím to vypadalo, že je tu samí zelený mozek.
„Asi patnáct, proč?"
„Patnáct,? Tolik?! To číslo mi přišlo vysoké.

„Co my zbylí, kolik tu je androidů? "
„Nevím, to nikdo neví, nemají označení, možná jsi sama "Andík" zase se zazubil a šel odnést svůj tác.
„Já nejsem žádný android!" rozčílila jsem se na odcházejícího Henrika.
„Vypadáš dobře, na androida, jaký si model, tipl bych na Z8. Je to super model, měl vyjít na trh, až za deset let, ..."
„Co? Jaký typ, já nejsem robot, nejsem android, .... "
„Já jsem Ali, jsem taky na hlavu" řekl chlápek na proti mně. A zaťukal si u toho na čelo.
„Co!?" nechápala jsem jeho gesto "jsem taky na hlavu" a musela jsem se začít smát.
„Nechtěl jsem tě urazit. Myslel jsem, že jsem tu taky na práci, u které se používá mozek, nepatřím k těm zeleným hlavám" Ali mi to vysvětlil a mile se usmál.

„Jsem IT technik Allan Sofin, kdybys něco potřebovala, můžeš mi kdykoliv říct, ..." nabídl mi své služby.

Přišel mi nějak malý, podsaditý. Když jsem vstala, že odnesu tác s jídlem, uviděla jsem, že je na invalidním vozíčku. Odešla jsem bez pozdravu, chtěla jsem mít klid. Myslím, že na seznamování bude ještě dost času.

„To bude nafoukaná kráva ta bioložka? slyšela jsem ještě jak se zmínil jeden z mužů.
Nechala jsem to bez odpovědi, možná je lepší nebýt v oblibě, aspoň nemusím předstírat k nikomu sympatie. Odešla jsem do své kajuty, která byla na pravé straně na konci chodby za přechodovou halou. Za chvilku se všichni musíme nahlásit na kapitánském můstku, naše loď Athena bude přistávat na Balduru. Není to moje první cesta mimo zemi. Je to, ale moje první cesta na Baldur.

V Geo Paladine jsem pracovala ve výzkumu teraformace planet. Společnost ve které jsem pracovala měla úspěšné cesty a teraformační projekty, na Marsu, Saturnu, ale i na Titanu, Azeronu, Oburnu L6. V třicátém prvním století ve kterém jsme se nacházeli, se s cestami do vesmíru roztrhl pytel. Objevování planet a průzkum planet, už nebyla jen tématem sci-fi komiksů pro teenagery. Průzkum planet začal aktivně už ve století 21. O jedno celé století před námi. Byly to první velké projekty. Lidé věděli moc dobře, že jednoho dne, planeta Zem se stane neobyvatelná. Věděli to. Už tehdy si hráli s myšlenkou, podmanit si cizí planetu. Najít v nekonečném vesmíru planetu, která by se podobala té naší. Planetu na kterou by se jednoho dne lidská rasa přestěhovala. Ze všech planet, co jsme byli schopni prozkoumat se planeta Baldur stala nejdokonalejším místem pro těžbu surovin. Byla možnost zbytek obyvatel z umírající planety přesunout na jinou námi zvolenou planetu, kde se stavěli atmosferické věže, dala by se tam vybudovat postupně lidská kolonie, ale problém byl čas. Vybudovat kolonie byla jedna věc. Ta byla ta méně náročnější. Ta druhá, nejvíce náročná. Byla mnohem těžší. Zahrnovala to nejdůležitější, kompletní zmapování forem života, průzkum planet. Věděli jsme dnes s jistotou, že planeta Země není jediná planeta, kde bují život. Na planetách, jako je Azeron, Oburn L6 a teď i Baldur existoval život. Co všechno tam bylo, jsme zmapované neměli. Prvními kolonisty byli právě androidi. Díky androidům se mohlo začít těžit. Byli to androidé, kteří dokázali vybudovat těžební systémy. Vyprodukované materiály přeposílali na naší domovinu. Na místo, které zažívalo své poslední roky života. Společnost pro ochranu veřejného zdraví, se bála kolonizovat lidstvo. Vyslat lidi na neprozkoumané planety bylo stále riskantnější, než žít či spíše přežívat na pustině se jménem Země. Osobně si myslím, že by si lidé dokázali podmanit jakoukoli planetu, né hned, ale jednou ano. Byli jsme totiž na to tak nějak uzpůsobení. Byli jsme totiž jak nenažrané sarančata. Místo, abychom přijmuli svoje selhání, přijmuli pokorně trest za to, co jsme po desítky let dělali vlastní zemi, tak jsme rychle hledali nové místo, pro další své znásilňování. Bezostyšně jsme si jen brali, a nic nedávali nazpět. Nechtěli jsme přijmout smrt a už vůbec né vyhynutí lidské rasy. Byl to pud sebezáchovy.

Podle zpráv, co chodily od AX Solaris, vypadala planeta Baldur jako ta nejvíce vhodná, pro budoucí domov lidí. Najednou, ale zprávy ze sond utichly, a zastavila se i těžba. Bez těžby byl lidský osud nakloněn k nenávratné zkáze. Bránila jsem se představě, že můj domov už nebude existovat.